Jsem rád, že jsem do děkanování šel!

V čele naší fakulty stojí od roku 2012 a jeho funkční období za pár měsíců skončí. Na otázku, jak se za tu dobu změnil, pohotově odpovídá textem písně kapely Olympic: „Jsem to já jak zamlada… Názory jsem málo změnil. Muziku (Jedničku) mám rád!“ Faktu, že mohl první lékařskou spolu se svými kolegy vést – i v této nelehké době –, si velmi váží. Svému nástupci by přál, aby jeho fakulta měla dobrého děkana. A naopak. Aleksi Šedo, v pořadí šestý děkan 1. LF UK po listopadu 1989. 

Jak se vám bude pracovna a post děkana opouštět? 

Musím přiznat, že sentiment v tom je. Pracovna na děkanátu – přezdívaná Mordor – má symbolický rozměr, moc si vážím toho, že jsem v ní mohl pracovat. Jsem tedy rád, že jsem „do toho šel“ a šel bych do toho, i kdybych, jak se píše v Knoflíkové válce, to byl býval věděl. Ale jak běží život, víme, že změny jsou strašně užitečné pro lidi, instituce i celé společnosti. Proto je dobře, že perioda děkanování je jasně vymezena. Mimochodem, díky změnám se také máme pořád na co těšit.

 

Asi jste si nepředstavoval, že se na konci svého funkčního období ocitnete v bezprecedentní situaci, kdy budou zavřené školy? 

Už naposledy si vypůjčuji slova klasika: „Tak to jsem opravdu, ale opravdu nečekal.“ Fakt, že na nás dopadla, byť naštěstí v porovnání s mnoha jinými zeměmi zatím ještě ne tak dramaticky, koronavirová pandemie, je skutečně dramatická situace, která zahýbala vším, na co jsme byli zvyklí. Dramatické pro chod školy byly i události roku 1989. To však byl jednoznačně přechod od špatného k lepšímu, plný naděje, s celkem jasným vzkazem „kdo je kdo“. Jakkoli dnes už jsou, třeba díky vzpomínkovému optimismu, vítězi všichni :). Teď čelíme přímému ohrožení zdraví a životů nás všech. Ale doufám, že budeme, tentokrát v dobrém, zase vítězi my všichni. 

Jak se tato situace odrazila na fungování fakulty a co vám ukázala? 

Zcela bez orientální zdvořilosti – obrovské množství skvělých kolegů, napříč pracovišti a generacemi. V klidných dobách je asi více prostoru pro mudrování „to já bych, kdybych“, „ať se to udělá“ nebo „ať to udělá někdo jiný“. Po drobných a velmi ojedinělých počátečních disharmoniích, než nám všem došlo, že v tom nejsme „my versus oni“, se rozjela skvělá komunikace nejen přes oficiální fakultní struktury, ale i napřímo, v celé naší obci. Množství podaných rukou, byť obrazně, při udržování hygienické distance. 

Neukázalo se, že prezenční výuka je do jisté míry překonaná? 

Prezenční výuka je a bude v přípravě budoucích lékařů a vědců nezastupitelná. I proto, že konkrétní praktické dovednosti, kontakt s pacienty a sociální vybavenost budou jejich nezbytnými profesními instrumenty. Ale určitě se otevřel prostor pro přehodnocení forem výuky konkrétních disciplín. Navíc se během poměrně krátké doby i z mnoha konzervativnějších kolegů stali velmi schopní uživatelé e-výuky, o časové úspoře díky e-komunikaci ani nemluvě.

Během pandemie mj. vznikla studentská iniciativa Dobro1lf. Jak vnímáte aktivitu našich studentů v průběhu krize? 

Na to je strašně těžké odpovědět a nebýt přitom patetický. Fakt bomba… Vždy mě dostává, když lidé dělají něco, co nemusí a z čehož nic hmatatelného sami nemají. A najednou tady byly stovky lidí, kteří investovali spoustu času, energie, kreativity a v mnoha případech i sami riskovali prostě „pro dobro“. Pro druhé. Pro pacienty. Pro svoji školu a učitele. Narovinu, jejich aktivita byla i úžasným mementem a motivací pro ty okoralejší mezi námi staršími. Na to se nezapomíná. 

Další velkou akcí byla studie kolektivní imunity, na níž se naše fakulta podílela a kterou provázely mírné kontroverze o tom, zda je potřebná, dobře navržená atp. Překvapilo vás to? 

To byla také škola. Na studii se podílelo několik lékařských fakult, fakultních nemocnic, IKEM a AV ČR. A myslím, že více z nás, kteří trávíme většinu času ve slonovinové věži akademického světa, bylo trochu překvapeno rozruchem kolem studie. Do jaké míry to vše souvisí s očekávatelnými změnami postkovidové ekonomické a možná i politické mapy země, nechávám na politicích. Akademický rozměr studie byl ovšem velkou výzvou a zkušeností! Jsem si jist, že její výsledky v kontextu obdobných studií právě proběhlých či probíhajících v řadě dalších států, budou faktickým příspěvkem pro posun v chápání zákonitostí epidemie.

Pojďme se ohlédnout za uplynulými takřka 8 lety vašeho působení v čele Jedničky. Jak byste je zhodnotil? 

Nechci teď sklouznout do detailů jazyka výroční zprávy. Tak vezmu od každého něco. Naše kurikula definovaná akreditací v roce 2011 se postupně vyvíjela v rámci jednotlivých předmětů. Na základě průběžných výsledků hodnocení výuky studenty a ve spolupráci s čerstvými absolventy garanti klinických předmětů v minulém roce identifikovali potřebu několika systémových změn v posledních ročnících studia, s nimiž v nejbližší době seznámíme akademický senát. Rozjeli jsme systematicky a téměř z nuly simulační výuku. Kvalita a produktivita našich špičkových týmů či vědeckých škol, ale i špičkové technologické zázemí a vědecké infrastruktury trvale řadí naši fakultu mezi „top-ten“ vědecko-výzkumných institucí ČR a na první místo mezi ostatními lékařskými fakultami v republice. Výsledky vědecké činnosti jsou kritériem pro cílení institucionální podpory. Významným zdrojem financí jsou rozvojové programy, v jejichž získávání jsme v posledních letech poměrně úspěšní. Průlomovým krokem ve financování bylo zahájení státního programu podpory lékařských fakult.

Je něco, na co jste obzvláště hrdý? 

Na prvním místě na možnost spolupráce s profesionály napříč fakultou. A s určitým mimofakultním přesahem i na výrazné posílení vztahů s dalšími lékařskými fakultami. Ustavení Asociace děkanů lékařských fakult České republiky, na němž jsme se významně podíleli, posílilo naši společnou pozici. Právě přímá jednání mezi asociací a oběma resortními ministerstvy vedla k úspěšnému spuštění zmíněného programu podpory lékařských fakult, který přímým směrováním prostředků zásadně posílil náš mzdový fond. A nedá mi to ještě jednou nezmínit studenty. 

Dobrý manažer se určitě neobejde bez dobrého týmu. Můžete to potvrdit? 

Nejbližšími spolupracovníky děkana jsou členové kolegia. Všem jim velice děkuji – nejen za profesionální a tvůrčí práci v jejich resortech, ale i za přátelské vztahy, které mezi námi postupně vznikly. Musím však poděkovat i všem akademickým senátům, s nimiž jsem měl to potěšení spolupracovat. Vím, že zdaleka ne na všech školách funguje spolupráce vedení a senátů tak efektivně a v tak konstruktivní atmosféře. A mimochodem, senát spolu s našimi velkými senátory byl opakovaně úžasnou oporou při negociaci a řešení některých problémů na platformě univerzity. To vychází nejen z odhodlání, ale hlavně z hluboké znalosti akademických souvislostí. Mohu říci, že naše akademická obec si umí dobře vybírat svou reprezentaci. Aby byla „za fakultu“, nikoli za předmět, disciplínu či cokoli jiného partikulárního. 

Během svého působení jste se snažil hodně naslouchat i hlasům studentů, které jste zapojil do kolegia děkana či jednotlivých pracovních skupin. Proč jste se pro tento krok rozhodl? 

Měl jsem k tomu dva důvody. Tím hlavním byla potřeba obsáhnout, spojit a využít pohledy všech skupin naší akademické obce. Proto se na práci „task forces“, pracujících pod vedením jednotlivých proděkanů, podílel vždy minimálně jeden student, delegovaný studentskou částí senátu. Tím druhým důvodem byl očekávaný – a mohu říci, že i naplňovaný – pocit spoluodpovědnosti. Je dobré, když nacházíme vzájemný konsenzus a když můžeme nahlížet důvody rozhodnutí „v přímém přenosu“. Musím přiznat, že přímé zastoupení studentské kurie v kolegiu děkana, které jsme v době epidemie ještě posílili, představovalo neskutečně produktivní instrument faktické kolegiální spolupráce. Díky za ni! 

Fakulta se také poměrně hodně otevřela veřejnosti – např. účastí na různých festivalech, osvětových či jiných akcích. 

Myslím si, že zaměření na veřejnost, navíc specificky směřované na definované cílové skupiny, založení několika „značkových“ pořadů pro média, zájemce o studium, veřejnost, vytvoření časopisu Jednička atd. má jednak obecně popularizační a edukativní význam v rámci tzv. třetí role, ale i jasně měřitelné výsledky. Vypovídá o tom nejrozsáhlejší odezva v médiích mezi všemi lékařskými fakultami a zprostředkovaně i nárůst zájmu studentů o naši školu. A řekl bych, že jsme si to také prima užili :). 

Patrně se ale nepodařilo vše dotáhnout do konce. Co budete svému nástupci předávat jako otevřené? V obecné rovině by se mi líbilo, kdyby vše, co se dařilo, se dařilo ještě více. Ale konkrétněji. Uvažovali jsme o založení dětské školky. Zahajovali jsme spolupráci s Přírodovědou a Matfyzem, z důvodů problémů s pozemky projekt zhavaroval. Poté jsme začali připravovat dětskou skupinu, nicméně průzkum po fakultě překvapivě ukázal nezájem o tuto službu. Možná by stálo za to průzkum zopakovat. A pak je několik dílčích nedostatků. Plánovali jsme akci „safari“, aby akademičtí pracovníci lépe poznali a pochopili práci děkanátské administrativy, a naopak. Když neznáme východiska a pravidla práce toho druhého, máme spíše tendenci se domnívat, že to nedělá dobře :). A také se nám nepodařilo přesvědčit několik pracovišť, aby pamatovala na fakultu při podávání grantů či mediálních prezentacích a aby efektivněji manažersky pracovala se svými mzdovými limity a personální strategií. 

Co vás během děkanování překvapilo a co jste se naučil? 

Jeden můj kolega občas říká, že není špatné být překvapen, ale není dobré se leknout :). Během své profesní kariéry jsem měl to štěstí poznat několik vědeckých pracovišť v různých státech. A docela mě překvapilo, že na všech jsem se vlastně potkával s podobnými typy kolegů či spolupracovníků, obdobně namíchaných z hlediska způsobu uvažování, schopností, motivací, jednání. Není pak vlastně překvapivé, že často měli podobnou roli a postavení v týmu. Užíval jsem si to i jako jakousi hru – kolegovi Kunyo Yamaokovi na Institut Curie v Paříži jsem říkal Vincenzo, po spolupracovníkovi a kamarádovi z Institute of Mutagenesis and Differentiation v Pise. Oba byli strašně prima a bez ohledu na původ z jiných kontinentů měli i podobný smysl pro humor. 

Nikdy jsem nepochopil všude narůstající zával administrativy. Všichni řeknou, že jim vadí – a přesto roste. No a v té administrativě jsem se aspoň naučil hledat, kdo za které lejstro či opatření může, abych nenadával nevinným… Nu a fakulta má obrovskou pestrost profesí, střetává se tu několik resortů, generací. Snažil jsem se aspoň trochu se naučit dívat na jednotlivé problémy optikou heterogenity, hledat, co kdo vidí či proč to nevidí, kdo mění svůj názor, protože se vyvíjí, a kdo proto, že je stále stejný…. Moc děkuji všem, kteří mě něco, ať již vědomě, nebo nevědomky, naučili. 

Platí pro fakultu atributy vyhledávaná, výběrová, úspěšná? 

Pro tyto atributy mluví čísla. A ta je dobrá sledovat v časové řadě. Byl bych také rád, aby byla fakulta co nejvíce „naše“. Ve smyslu, že se s ní identifikujeme a nežijeme v módu „my a oni“.

 

V průběhu děkanování jste i nadále fungoval jako přednosta Ústavu biochemie a experimentální onkologie. Jak se vám dařilo skloubit vědeckou práci s tou manažerskou? 

Tak teď musím poděkovat svým kolegům. On čas děkana, přednosty a badatele nejde dělit nějak jednoduše na třetiny. Spíš se to hodně proplétá, spoustu věcí vzniká akutně a v tom se člověk bez pomoci a vstřícnosti svých kolegů neobejde. Samozřejmě k tomu patří, že to není práce od–do, ale spíše kontinuum. Ovšem není to zas takové drama, když jde o důsledek vlastní volby. Někdy říkávám, že si mohu dělat co chci, ale absolutně na to nemám čas.

A zbyl vám čas na relax a koníčky? 

No jasně! Už jen proto, že Jednička je můj koníček. Fakt. Ale že by bylo prima mít toho času více, je také pravda. Nicméně je fér, že času máme všichni stejně. 

Na co se po svém odchodu těšíte úplně nejvíce? 

Snad opravdu na určitý únik od administrativy. 

Znáte nějaký vtip o děkanech? 

Miluju vtipy s Chuckem Norrisem. A sice se to obecně neví, ale většina z nich byla původně napsaná o děkanech! :) 

red, jat