První česká klinika vznikla před 150 lety. Zasloužil se o ni prof. Eiselt

V posledním čísle loňské Jedničky jsme psali o tom, jak se čeština stávala jazykem českých lékařů, lékařské vědy i pražské lékařské fakulty. Nezanedbatelnou úlohu v tom měl prof. Bohumil Eiselt, „vůdce českého lékařstva“, který se zasloužil i o první českou kliniku na tehdy ještě nerozdělené pražské lékařské fakultě. Letos si připomínáme kulaté výročí jejího vzniku. „Myslím, že 150 let soustavného vyučování interního lékařství v českém jazyce je více než důvod k oslavám. Oddělení nemocí prsních, ze které první česká klinika vznikla, je dnes přestavěna na Eiseltovu síň a dnešní II. interní klinika – klinika kardiologie a angiologie 1. LF UK a VFN se k Eiseltovi hlásí jako ke svému otci zakladateli,“ říká přednosta kliniky prof. Aleš Linhart.


8762Úplně první české přednášky byly na pražské lékařské fakultě vypsány už na začátku 50. let 19. století, ale během Bachova absolutismu zase vymizely. Od 60. let se na fakultě opět objevují zásluhou národních buditelů z řad lékařů, mezi které patřil třeba prof. Matěj Popel, J. E. Purkyně nebo právě Bohumil Eiselt, jenž patřil v tomto ohledu k nejvytrvalejším a nejvýznamnějším. České přednášky začal vypisovat v roce 1861 a jako jediný je dával nepřetržitě až do rozdělení fakulty v roce 1883. 

V roce 1863 získal Eiselt vlastní pracoviště, když se stal ordinářem Kliniky prsních chorob. Z tohoto oddělení vznikla v roce 1871 interní klinika s názvem Klinika lékařská česká, která byla první českou klinikou vůbec. V jejích prostorách byla ustavena v roce 1887 II. interní klinika, kterou vedl Eiseltův žák a také zeť prof. Emerich Maixner. Právě Maixner se zasloužil o rozvoj kardiologie na této klinice. 

Oblíbené české přednášky 

Bohumil Eiselt byl habilitován ze speciální patologie v lednu roku 1861 a hned od následujícího letního semestru vypisoval přednášky z odborné patologie vnitřních nemocí v češtině. Jakožto soukromému docentovi mu nebylo umožněno demonstrovat ve všeobecné nemocnici, a proto své studenty vodil jednak do nemocnice Pod Petřínem a jednak také do vojenské nemocnice na Karlově náměstí. 

O dva roky později byl habilitován z auskultace perkuse a diagnostiky prsních chorob a zároveň jmenován ordinářem Kliniky prsních chorob. Získal tak vlastní nemocniční pracoviště, kde mohl přednášet a demonstrovat ve stejném rozsahu v češtině jako v němčině. Studenti si Eiseltovy přednášky oblíbili, ale jeho němečtí kolegové je nesli špatně. Když byl Eiselt v roce 1966 jmenován na této klinice mimořádným profesorem, prosadili na děkanátu, aby jeho české přednášky nebyly povinné. Pozoruhodné je, že na jejich návštěvnost to mělo mizivý efekt. Z 38 zapsaných posluchačů se odhlásili pouze tři. 

Zrovnoprávnění české a německé výuky 

Bohumil Eiselt a jeho příznivci dál usilovali o zrovnoprávnění českého a německého vyučování. Navzdory podpoře Spolku českých lékařů, mediků i českých poslanců ale převážně německý profesorský sbor lékařské fakulty označil zrovnoprávnění za nežádoucí. Výuku Eiselta navíc Němci omezili tím, že mohl na své klinice přijímat pouze pacienty s těžkými plicními chorobami, převážně infaustní tuberkulózní případy. Eiselt se proto uchýlil k ráznému kroku a na jaře roku 1871 zaslal žádost do Vídně na Ministerstvo kultu a vyučování. 

Požadoval, aby mohl rozšířit výuku v češtině na celou internu a aby byly tyto české přednášky povinné. Jeho veskrze věcný argument, že čeští praktičtí lékaři by měli být schopni komunikovat s českými pacienty a psát v jejich jazyce i chorobopisy, by šlo jistě vztáhnout na snahu o prosazení češtiny v medicíně vůbec. Ministerstvo žádosti během několika měsíců vyhovělo v celém rozsahu a výuku medicíny na pražské lékařské fakultě zrovnoprávnilo s výukou německou. Eiselt tak mohl hned pro nadcházející zimní semestr vypsat přednášku Klinika lékařská. Odborní [sic] pathologie a therapie, čímž zároveň vznikla první česká klinika na pražské lékařské fakultě. 

Taktické manévry 

Vznik první české kliniky před 150 lety znamenal úspěch, ale podmínky pro výuku nebyly na této klinice ideální a příjem pacientů byl nedostatečný, jak dokládá svědectví Josefa Thomayera: „Klinika ta vedle současných dvou německých byla pravou popelkou. Německé kliniky přijímaly nemocné vždy dva dny za sebou a teprve pátého dne připadl příjem klinice Eiseltově.“ Po deseti letech se však měla situace na fakultě opět změnit. V roce 1881, kdy se již blížilo rozdělení fakulty a probíhalo vyjednávání o budoucím uspořádaní fakult, provedl Eiselt se svými spojenci další pozoruhodný manévr. Na odpočinek totiž odešel prof. Anton Jaksch, dlouholetý přednosta největší interní kliniky na fakultě. Eiseltovi se podařilo dohodnout, že uvolněné místo po Jakschovi obsadí on sám a že tato dosud německá klinika se po rozdělení fakulty připojí na českou stranu. Svoji vlastní českou kliniku tak na čas „obětoval“ – stala se z ní III. německá klinika –, aby získal pro budoucí českou fakultu kliniku větší a významnější. Své původní kliniky se však Eiselt nevzdal definitivně. 

Spory o uspořádání po rozdělení fakulty totiž neskončily a své námitky měly obě strany. Čeští lékaři upozorňovali na to, že německá fakulta disponuje větším počtem lůžek a požadovali založení propedeutické kliniky. Němečtí lékaři se proti tomuto kroku odvolali u vídeňského soudu a prohlašovali, že jsou utlačováni. Soud ale rozhodl ve prospěch české strany, a tak v roce 1886 mohla v prostorách původní Eiseltovy kliniky opět vzniknout česká, propedeutická klinika. Jejím přednostou se stal Eiseltův žák a zeť prof. Emerich Maixner. Eiselt následně inicioval novou žádost k rakouskému Ministerstvu kultu a vyučování. Chtěl, aby se vydobytá klinika změnila na II. interní kliniku. Ministerstvo mu vyhovělo a Maixner se tím pádem stal prvním přednostou II. interní kliniky. V čele kliniky stál 15 let a během svého působení položil základy jejího kardiologického zaměření. Do současných rozměrů se II. interní klinika rozšířila po nástupu Josefa Thomayera na přednostenské místo v roce 1902. V prostorách původní kliniky se nyní nachází Eiseltova síň. 

mal

8763